Plzeňská diecéze si připomene pět let od úmrtí kněze Jana Švehly

V neděli 26. července se všech kostelech plzeňské diecéze uskuteční vzpomínka na kněze Jana Švehlu, který byl povolán k věčnému slavení eucharistie přesně před pěti lety. V naší diecézi je památka tohoto muže víry stále živá a plná vzpomínek mnohých, kterým bratr Jan pomohl nejen moudrým slovem, ale především činem. Děkujeme Bohu za to, že církvi posílá právě takové pastýře.

Modlitba

Bože, dárce věčné spásy, smiluj se nad svým zemřelým služebníkem knězem Janem Švehlou, který v tvé církvi konal kněžskou službu: odměň jeho věrnost, s níž plnil toto své poslání, a dej, ať se spolu s tvými svatými raduje z toho, že jeho práce a námahy nebyly marné. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Život a dílo Jana Švehly:

Bratr Jan Švehla se narodil 29. 1. 1920 v jihočeských Albrechticích nad Vltavou. Je to malá vesnička, která se nachází nedaleko od Písku, Protivína nebo Týna nad Vltavou. Jan byl prvorozeným synem, jeho mladší bratr Josef se narodil roku 1923. Otec Jan Švehla byl zedník, pocházel z početné a chudé rodiny, kde měli 14 dětí. Maminka Růžena Kaiferová pracovala jako dělnice, byla také z chudé rodiny a měla ještě 10 sourozenců.

Do obecné školy chodil bratr Jan v Albrechticích nad Vltavou, kde také prvně poznal duchovního CČSH, který do obce dojížděl za službou z nedalekých Vodňan. To výrazně ovlivnilo výběr jeho budoucího povolání. Již ve svých osmi letech byl rozhodnutý stát se knězem. Měšťanku navštěvoval v Protivíně, kam denně dojížděl 11 km na kole.

Rodiče si přáli, aby absolvoval čtyřletou Obchodní akademii v Písku a poté by jej svěřili strýci, který dělal v Praze na Vinohradech prokuristu v Obchodním domě. Spatřovali v této budoucnosti jisté zajištění a také pomoc v bídě a nouzi, do které celá rodina upadla v roce 1925 po žních. V té době jim požár vzal všechnu úrodu i obydlí, a protože neměli žádnou pojistku, museli nový domek postavit celý na dluh. Tuto finanční zátěž jim pomohl splatit v roce 1944 strýc z matčiny strany.

Plány rodičů však nebyly naplněny, protože teprve čtrnáctiletý Jan se nedokázal vzdát svého snu stát se služebníkem Božím. Zažádal tedy v roce 1935 o povolení zkoušek do gymnázia v Písku, uspěl a byl přijat do kvarty. Nejprve opět denně dojížděl 17 km na kole, ale později mu zdravotní stav toto nedovoloval. Po nálezu TBC na plicích musel dojíždět autobusem, což byly pro rodinu nemalé výdaje. Musel si na tyto cesty vydělat o prázdninách, neboť takovou finanční zátěž už rodina neunesla, a bratr Jan si chtěl splnit svůj sen studovat bohosloví. O prázdninách pracoval neúnavně v lese, na stavbě silnice nebo jako přidavač u zedníků a šetřil si na jízdné do Písku.

Studoval pilně, zdárně složil maturitu na gymnáziu a v roce 1941 byl přijat na Husovu bohosloveckou fakultu v Praze. V době okupace, kdy byly vysoké školy zavřeny, přijatí studenti byli církevními úřady zaměstnáni jako matriční úředníci a učitelé náboženství na školách i farách v Praze a okolí. Odpoledne a večer pak v rámci kolejní výchovy byly konány přednášky. Bylo to nelehké období, ale bratr Jan jej zdárně překonal. Dne 24. 6. 1945 byl ve sboru na Vinohradech vysvěcen na kněze a do rukou biskupa Jana Amose Tabacha slíbil věrnost Bohu, Veleknězi Ježíši Kristu, ale i věrnost CČSH.

S velikou pokorou a úctou k zakladateli CČSH ThDr. Karlu Farskému i děkanovi prof. A. Spisarovi nastoupil do služby kněze v Kunčicích pod Ondřejníkem v okrese Frýdek Místek. Oblíbil si tamní lid i kraj, dříve plný bídy havířů a tavičů, a setrval ve svém prvním působišti až do 15. prosince 1970. Od roku 1947 zde po jeho boku žila také manželka Emílie Švehlová, rozená Zlatohlávková, která se za ním odstěhovala z rodného Chožova, okres Louny, krátce po svatbě 26. 1. 1947. Od 16. 12. 1970 se stala novým působištěm náboženská obec Tábor, kam se na vlastní žádost s manželkou a synem Lubomírem (narozeným 1964) přestěhoval. V té době potřeboval být nablízku své nemocné mamince, tatínka již nemaje. Táborská obec byla počtem věřících mnohem větší, ale i tady si brzy získal velikou podporu a uznání za svou neúnavnou službu a ochotu pomoci všude tam, kde bylo třeba. Ačkoliv byl po předání táborské obce svému nástupci již dávno v důchodovém věku, nedokázal opustit službu věřícím a ujal se náboženské obce v Milevsku, kde zdárně působil dalších 12 let. I zde se mu podařilo zanechat nemalý díl svého usilovného šíření lásky k Bohu a Ježíši Kristu, i obětování se bližnímu. Milevské obci zanechal po sobě udržovaný sbor, kde byl pomocí jeho usilovné snahy o uspořádání sbírky také odhalen původní židovský oltář. Do konce svého života se věnoval alespoň jako emeritní vikář při plzeňské diecézi všem věřícím, bez ohledu na svůj pokročilý věk a zdravotní stav navštěvoval nemocné a pravidelně plnil své povinnosti, ať už bohoslužbou, nebo při pohřbech, křtinách či jako oddávající duchovní. Neúnavně pracoval v Božích službách, nevnímal svou profesi jako pouhé zaměstnání, ale vždy službu Bohu a Ježíši Kristu považoval za poslání a pokorně snášel veškeré životní překážky, zvláště v době totalitního režimu, kdy byl jako kněz často diskriminován. Důkazem toho, jak si přál naplnit lidská srdce touhou po následování Ježíše Krista, je i jeho modlitba použitá v kázání na vikariátním setkání v Písku 19. 11. 2002, kde promluvil těmito slovy: „Otče náš, jsi Tvůrce mocný od věků, já nehodný služebník prosím za církev, v níž jsi ustanovil Ježíše Krista za Velekněze nejvyššího. Dej, ať lidé vyjdou ze své scestné domýšlivosti a zatouží poznat Pána Ježíše Krista. Teprve setkání s Ním má moc změnit člověka. Amen.“

Bratr Jan Švehla byl pozván k Pánu dne 20. 7. 2010, ve svých rodných, po celý život milovaných Albrechticích nad Vltavou ve věku 90 let. Zde také byl na místním hřbitově pochován. Do posledního dne svého života zůstal jako vikář věrný svému slibu Bohu, Ježíši Kristu i Církvi československé husitské, který si jako osmiletý chlapec předsevzal.